Musherka, několikanásobná mistryně České republiky. Dvojnásobná mistryně Evropy. Jako první Češka se zúčastnila nejnáročnějšího Evropského závodu Finnmarkslopet se startem a cílem v norské Altě. Letos dokončila tento závod na 500km a v príštím roce bude startovat v závodě na 1000km. Finnmarkslopet je nejseverněji položeným závodem psích sprežení na světě a svojí délkou a náročností se řadí mezi nejnáročnější závody tohoto charakteru na světe jako jsou Iditarod a Yukon quest pořádané na americké Aljašce. Vše duležité mužete prubežne sledovat na www.huskies.cz.
jak jsem se stala musherem.
Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců… a já v té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce městské knihovny, ale sběratelské nadšení jistě částečně omlouvá mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát.
Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás. To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct.
Pak šel čas a já protože žiji v Jizerkách, tak jsem jako všichni sportovala, (běžky, orienťák, triatlon, lezení) a studovala a připravovala se pro svoji skvělou budoucnost seriózní vědecké pracovnice. To vše až do té doby, než jsem si v roce 1997 pořídila svého prvního huskyho- psí slečnu Jovanku. S ní se postupně rozplynula iluze mé skvělé seriózní budoucnosti.
Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců… a já v té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce městské knihovny, ale sběratelské nadšení jistě částečně omlouvá mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát.
Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás. To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct.
Pak šel čas a já protože žiji v Jizerkách, tak jsem jako všichni sportovala, (běžky, orienťák, triatlon, lezení) a studovala a připravovala se pro svoji skvělou budoucnost seriózní vědecké pracovnice. To vše až do té doby, než jsem si v roce 1997 pořídila svého prvního huskyho- psí slečnu Jovanku. S ní se postupně rozplynula iluze mé skvělé seriózní budoucnosti.
Mé začátky psí mámy byly asi stejné, jako u všech. Psí miláček byl hýčkán a byla jsem schopna všech možných bláznivých akcí, aby miláček byl spokojený. Výsledkem této péče je dnes pes, který nikdy nechtěl běhat.
V práci, kam jsem nastoupila, jsem získala od svého šéfa další dvě husky - Růženu a Korču, které po smrti v rodině zůstaly bez jisté budoucnosti, a tak se stěhovaly ke mně. Koupila jsem si první saně. Přišlo mi divné, že je musím stále jen tlačit a tak přibyla Heda.
Byla jsem začátečníkem samoukem, tzv. sólistou. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl tohle udělej tak a tohle zase tak. Na všechno jsem si postupně přišla cestou pokusů a omylů, které přinášely rozmlácená kolena, orvané oblečení, ale blažený pocit objevitele...
Teď je rok 2008 a já vlastním čtyřiadvacet psích miláčků. Dalo by se říci, že se můj chov rozšiřuje geometrickou řadou.
Dnes provozuji Musherskou školu a ubytování na Horním Maxově. Spolupracuji s německou cestovní kanceláří Quanok, která mne celou zimu zásobuje skvělými lidmi. Řekla bych, že to je nějaká přirozená selekce, protože když se někdo už rozhodne jet na svoji dovolenou se psy, tak už to je prostě určitý typ lidí, kteří jsou prostě fajn...






Obíhám sb:-)))